Básně a texty

Zhruba od roku 2015 komponuji básně a texty, do té doby jsem vymýšlel matematické příklady, ale jakmile jsem tušil, že svého studia matematiky zanechám, potřeboval jsem jinou tvůrčí činnost, a tak jsem začal psát poezii. Nejprve jsem podlehl kouzlu prokletých básníků, především mě interesoval Jean-Arthur Rimbaud, kterého jsem hltal, později jsem byl hodně ovlivněn poezií Jima Morrisona, zpěváka The Doors a dle mého i velkého básníka. V poslední době jsem hodně četl Václava Hraběte a Jiřího Ortena. V červnu 2019 vyšla samizdatově má prvotina s názvem "Filoposia", jde o rané, místy hodně divoké básně spojené s bohémským stylem života, jenž jsem vedl. Již samotný název, který lze volně z řečtiny přeložit jako láska či sklon k bohatýrskému stylu života, poměrně dost vypovídá o obsahu. V současné době mám poměrně velké množství textů, které bych rád vydal pod názvem "Metafyzika lásky", společně s mým spolužákem a kamarádem Filipem Gorazdem Martinkem, kdy sbírka bude obsahovat i Filipovy texty pod názvem "Rám".

vlak z války

pospěš si, volají z dálky
aby ti opět neujel vlak
který jede plný vojáků z války
snad ho stihneš, neměj strach
jede okružní jízdou do divokých krajin
plných běloskvoucích spás
abys věděla, že píši básně jen pro tebe
a s žádnou jinou nechci ulehat
ráno vyjde slunce jako vždy
bude nás celý den po tvářích hřát
nezbyde než se ptát Kdy
zase pojede ten vlak plný vojáků
abychom ho nepropásli

verše na listech květů

jako Blake napíšu verše kytkám na listy
a ty si je ani nestihneš přečíst
léto je tak krátké a tvůj úsměv se křiví
tak jako potulný pocestný nestačí se divit
žízní ani nedutá, taky by si rád dal pivo
neustále ho baví jeho kočovný život
budeme společně čekat na nejbližší svítání
zase bude nám veselo, smutkům pošleme pozdravy
z teplých krajin nočních múz
překonáme všechny útrapy a z nejhorších hrůz
se vysekáme tak lehce jako motýl vlétá
na rozkvetlý palouček ranních slz
život nám pomalu protéká mezi prsty
vzpomínám na tvoje perly z jantaru
šklebící se jak peří po ránu
přeji si zapomenout na všechno zlé
do soumraku bezděčně se prát
problémy co možná nejméně k srdci si brát

Jedno

všichni jsme jedno
všichni jsme vesmír
všichni jsme jedno
všichni jsme jedním

plujeme vesmírem
v opojení vínem
plujeme vesmírem
v srdcích s mírem

všichni jsme jedno
všichni jsme vesmír
všichni jsme jedno

všichni jsme jedním

probuzení

probouzím se a čekám na euforické úsměvy
nový den nás vítá a nabízí nám svou náruč
plnou laskavých slov na níž se nezapomíná
pověz mi o bolestivých a srdcervoucích ztrátách
o božské nedosažitelnosti a tajemných kouzlech
která si s námi něžně pohrávají
cos vlastně od života čekal?
naplnily se tvé sny a přání?
pověz mi o tom, pověz mi o všem co tě trápí
rady nad zlato a strach co bude zítra
je to těžký, je to tak těžký
že mě z toho bolí duše, alespoň cítím, že ji mám
zase bude dobře, jen nesmíme ztratit Boha
a víru ve smysl, že vše se děje z nějakého důvodu 

ztracený sny

už se to rozjíždí, už se to rozjíždí
sny, který jsme ztratili cestou
všechny touhy, co zůstaly nenaplněny
všichni lidi, co jsou dlouho smutný
přesně pro ně dnes žijeme a dýcháme
někdy je to málo platný, málo platný
všechny vinice, co po létu zůstaly nesklizený
a my si tady a teď vzdycháme
přitom není tak zle, maková pole
jako upomínka na padlé z války
myšlenky na smrt a rozlehlá souhvězdí
plná energie, odpolední spánek a moc
galaxií si s námi pohrává
čekáme na lásku, čekáme na lásku
už se to rozjíždí, už se to rozjíždí
sny, který jsme ztratili cestou
snad jednou najdem

smrt

již více žádné květiny ani módní šat
ni hebké básně, s nimiž si musíš práci dát
přichází smrt neohlášeně a potichu jak myš
s rukama roztaženýma a v nich plyš
kdypak jsme se naposled viděli, je to snad sto let
při poslední inkarnaci cítil ses jako orlí vzlet
a do rukou liliový květ
za chvíli si dáme sbohem
pak už se potkáme s Bohem
a bude nám hezky, zapomeneme na všechna trápení
jak poslední odchází, jak jinak než bez ohlášení
horké slzy a na jazyk med
ať nás osvětlí moudrý starý kmet
odtajní nám všechna tajemství světa
a splní nejhlubší přání odvěká


Jsou

jsou přátelství, co skončí
jsou přátelství, co přetrvají
i ty nejtěžší zkoušky
jsou první lásky, na něž se nezapomíná
jsou lásky, které skončí na smetišti dějin
jsou lidé, jimž můžeš důvěřovat
jsou lidi, o který si kolo neopřeš
jsou rodiny, co drží pohromadě
jsou rodiny, co se rozpadly
těch je mi nejvíc líto
jsou lidé rozhádaní
jsou lidé milovaní
jsou básně psané všem dobrým, laskavým lidem
právě jako tato

starý časy

vzpomínky na starý časy, co už jsou dávno v trapu
přeji si je vrátit znovu
prožít opět realitu však jinak
všichni jsme uvíznutí v propadlišti času
snění o věčném čase nadčasovém
jenž nás neskonale přitahuje

Filoposia

Filoposia je prvotinou, která spatřila světlo světa v červnu 2019, jedná se o sbírku básní z let 2015-2019. Název sbírky pochází z řečtiny a znamená lásku nebo sklon k bohémskému, bohatýrskému životu, vínu a alkoholu obecně a je inspirován četbou Pierra Hadota a jeho díla "Co je antická filosofie?", kde jsem se poprvé setkal s tímto pojmem. Sbírka je volně stažitelná na serveru uloz.to pod odkazem  https://uloz.to/file/DuwPbSqEglHW/marsak-richard-filoposia-pdf , zároveň přidám celou sbírku i sem, avšak bez obálky a doprovodných ilustrací.


Tuto sbírku

věnoval bych rád všem

co hodně trpěli

citlivým duším z papírku

těm co zažili veselí

smutným očím

které sotva viděly

lidem často opilým

každému

kdo neví

co se sebou

celému světu

jeho krásám

úskalím

všem lidem

co bojují

a milují.

Poslání

Vzývám něžnou křehkost motýlích křídel

za šumu spadaného podzimního listí

jaký je to nelehký a mocný úděl

odsuzovat všechno na co ostatní myslí.

Zavřít oči s představou zapadajícího slunce

opíjet se samolibostí a odsuzovat krásu

po večerech krvavýma rukama plést věnce

uváznout a utápět se v žalu, propasti času.

Nezdá se lehké býti jedním z básníků

již se dostali za hranice citu a poznání

bezcílně plout v moři se stádem koníků

táhnout za sebou to hrozivé poslání.

Napsat dílo jemuž bude pocestný rozumět

usínat za veršů tichých a lenivých

neustále dokola do němoty se opíjet

pokukovat po dívkách ohnivých.

Trnitou cestou vrávoravě do ráje jít

s armádou neutuchajícího a mdlého citu

jak neklidná žena o dítěti snít

hodit chudým almužnu ze soucitu.

***

Nemoc

Jsem nakažen zákeřnou nemocí

ultramarínem slz, beznadějí, bezmocí

neutuchající touhy & nekonečné prosby

za pozdních červíkovitých svítání

opět po letech nemilá setkání.

Hledat tajemství, jak změnit svět

pozorovat po celý den zvadlý květ

uvědomovat si všechny skryté hrozby

noci nespat & pak se pozvracet

nikdy víc se již sem nevracet.

Oči zalité krví a smutkem mít

jen to jediné a nic víc chtít

nejsou nad rámec mé tužby

sám vlk na měsíc jsem vyl

nebo si to snad sám způsobil?

***

Magie

Jako srdce slaměné

jenž nebije

jako nohy muže

co se opije

hluboký nádech ranního vánku

s douškem odpoledního spánku.

Procházka teplým letním večerem

všechno zlo dneska požerem

nalezl jsem smysl života

v následování zlého kojota

jenž vlastní magické kruhy

sílu moudrosti i jiné vzpruhy.

***

Básník šaman

(Ještěrčímu králi, Mr. Mojo Risin, básníkovi a šamanovi v jedné osobě - Jimu Morrisonovi)

Mávám moudrým indiánským šamanům

sleduje opilé toulající se nocí.

Dostat se až k odloučeným kmenům

inspirovat se hranicí vnímání a mocí.

Bloudit v zákoutích rodného města

neopustit však zlatavé brány ráje.

Uspokojovat vdané ženy

tudy vede cesta

mít absťák & třást se

máš je?

Křičet ponurou píseň k lidem zády

políbit hrozivého démona & snít

ukazovat všem své bujné vnady

najít záhadnou lehkost bytí

jen to chtít.

Hledat porozumění & potom brečet

vidět monstra & tančit s hady.

Hodiny v opojení na pláži ležet

vidět na ostatních všechny vady.

Žít s pocitem viny & tiše umírat

Bojovat

však dávno nevěřit.

Ke žhavému slunci se usmívat

se smrtí i životem se smířit.

Skákat na pódiu jako cvičená opice

flusat & kopat kolem sebe do lidí.

Možná jde v životě o mnohem více

nebo se za to každý druhý stydí.

Vzplálo jeho srdce & popel stal se z něj

nesmrtelným on se přesto stal

a tak i ty svou vlastní cestu měj

šiř myšlenky & věř

on žije dál.

***

Krásy a úskalí

Častokrát jsem přemýšlel

téměř jsem se vzdal

přes to všechno šel dál

sic právě bez křídel.

Nesčetněkrát jsem snil

o dálných krajinách & štěstí

s lidmi kteří dobro věští

na měsíc jsem vyl.

V dobách, kdy moc jsem pil

plno bylo neřestí

občas dostal pěstí

sám sobě jsem zbyl.

Často jsem ba i klel

mnohokrát se smál

chvílemi i dost se bál

probouzející se rebel.

Zřídkakdy jsem i hnil

ouzko mi bylo & jen si hrál

přitom hledal svatý grál

přítele však nikdy nezradil.

Slýchal jsem hlasy z pekel

občas cítil se jak král

vše moc k srdci si bral

někdy až moc brečel.

Jsem rád že jsem tu byl

za dobro & lásku bych se pral

čas však všechnu krásu vzal

za báseň já smutek skryl.

***

Stezka z oblázků

Chůze po stezce z oblázků

vůně rozkvetlých fialek

nebe čisté bez mráčku

tak jest.

Počalo bouřit na sto let

Konce nevidno a bláto

nezvlád by ani kmet

mnohé z cest.

Toužil jsem po Slunci

kráse lesů & řek

ostré trny s věnci

bodrá lest.

Pěšina končí & utichá

magické duhy klid

do nás skrz proniká

plná hvězd.

***

Cesta

Cesto má neskonalá

kde jest tvůj cíl

zaveď mě do krajiny něžných víl

ukaž mi všechny barvy světa

kde vládne mír

klid & osvěta.

Věřím v sílu moudrosti & jiné spásy

spoustu energie šířící se zeměpásy

pryč s rány plnými bolesti a žalů

čeká nás ještě mnoho valů.

Bylo prolito spoustu krve

když smrti do očí hleděls prve

v krajině s rozkvetlým květem

na cestě za jiným lepším světem.

Cesto má neskonalá

kde jest tvůj cíl

kde vládnou andělé & poletuje pyl

kde hojí se rány

žije se věčně

písně neznějí tak teskně.

***

Requiem za chlast

Na úsvitu každého dne končí noc

magie rozbřesků i kouzla jiter

kdy každý po něčem touží moc

a vše skončí jen u kladení jiker.

Rozhodl jsem se napsat requiem za chlast

o proplouvání množstvím eskapád & sraček

o tom

jaká to byla nekonečná slast

o tom

jakej jsem byl hroznej spratek.

Bloudil jsem & hledal konec mandaly

neptal se svého svědomí & pořád pil

náhle obul si staré toulavé sandály

přesně takhle jsem vám dlouho žil.

Těžkosti po ránu

plno hloupých her

když v tom ozval se dálek hlas

seber se hochu

už na to ser

dál jen s ostatními se tu plaz.

***

Zimní zmar

Je zima

město spí

jak něžně si hraje

se svou obětí.

Rampouchy

silný mráz

bezelstně lžou

staví silnou hráz.

Jaro v nedohlednu

žádná touha & cit

zdali pak

je kam jít?

*** 

Na pořadu dne všednosti
útěky & přednosti

trápení & slzy bolesti

štěstí mladé nevěsty

po nocích neřesti

strhané pelesti

Hromy & blesky

nekončící potlesky.

Vítej doma, příteli

nic jsme nechtěli

jen vykrást kostely

noci jsme probděli.

***

Miluju stavy blažené opilosti

kdy tajou lidská srdce

mizí i největší zlosti

plody nechutnají trpce.

Pln všech idálů & sil

ukážu poutníkům vizi

zaměřím se na cíl

překonám každou krizi.

Jizvy na tváři hluboké

ctnosti i zlozvyky

nedělej cavyky

pro duše nebohé.

***

Jarní střelec

Vůně jarních vánků

za okny je cítit

hřejivá síla paprsků

snažím se je chytit.

Vidím spanilého střelce

jeho touhu lovit

nebezpečné vetřelce

za ruce se vodit.

Uniká tajným svodům

bolestí nevnímá

slávy vznešených rodů

utrpením umírá.

Leť se mnou tam

kde končí sen

postavíme stan

kde roste len.

***

Vzkaz z Mnichova

Ať i v období kdy bouříš

sama víš po čem toužíš.

Ať jsou lehká tvoje rána

a otevře se lásky brána.

Sic bys měla dveře zavřít

či snad přítele i zapřít.

Poté věř v moudra starců

a ne přelétavým hercům.

Kouzla bez hranic & pestrost děl

splynou naše těla, jak jsem chtěl.

S odchody krvácejí mnohé rány

na obzoru letí bílé vrány.


Od sebe vzdáleni na hony mil

po všech toulkách sbírám zbytky sil.

Jen to jediné bych si přál

abys otevřela a pozvala mě dál.

Na tvůj úsměv myslívám po nocích

jak šibalské to zvedlé obočí

tak jak řeka do moře se vlévá

sladké tvé rty jak vinná réva.

Za magií vůně ženu se jak pes

nic nemůže vyjádřit můj stesk

když ráno probouzím se sám

nepodlehnout svodům a hrám.

Ty dozajista nyní tvrdě spíš

zatímco já hledám novou skrýš

mé myšlenky směřují teď k tobě

žádná rakev není v hrobě.

***

Hospodská

Lesk sklenic

světla & chraplavé hlasy

poslední kouř cigaret

naposledy svlažit ret

domů nepůjdem asi.

Hutnost pěn

poblité schody

smích & veselice

neskonalé hody

za rohem poběhlice

síla hašiše

zelený absinth

jednou dvakrát

opij se

ty jeden zlosyne.
***

Chmury a strasti dravé až dotěrné

jak rád bych věřil v lepší zítřky

kdy otevřou se lidská srdce

a bolest odejde

čistá & malomocná

perutě andělů & úsměvy dětí

čirá radost nostalgie nad časy

kdy vztahy nevyostřené byly

a my hráli si na indiány

a tys byl náčelník.

Po hladině rozbíhal se sen o lásce

dospělost je zkažená & úsměv pokřiven

povídej mi o Smrti & jejím kouzlu

slzy tečou po zkamenělých tvářích

rychle schnou, zato rány dlouho se hojí.

Sebelítost lámající kosti & kruhy pod očima

když jsme se zhulili

bylo nám prima

láteřivosti bez hranic & plno veselí

pak zase stavy co byste nechtěli.

Pověz mi pohádku o Kráse a Pravdě

kde není herců ani šašků

kde tajou ty nejtvrdší srdce.

***

Koupeme se v řece sentimentality

jiní snaží se uniknout od reality.

A co tvá cesta?

Kudy vydá se člověk se srdcem na dlani?

Zbožňuji to neuvěřitelné bláznovství

nevšední všednost proudí v našich žilách

ta silná droga.

Šílenství vykresluje tvary štěstí

natolik prchavé protékající mezi prsty za tekoucích slz.

Na dně sklenky možná najdeš pravdu na chvíli.

Pak zase ty rána

mocnější síly hýbou myslí.

Šklebící se pokřivené úsměvy

není nic krásnějšího.

Ztracené iluze & zvrácené konce & nové začátky

pak zas ty slzy.

Pláč dětí zlehka tlumený při svitu měsíce

asi taky nemůžou spát

sám v koutě se krčíce

dám vše co můžu dát.

***

Pohrával jsem si

s myšlenkami říčních vlků

o dávných dobách

již zapomenutých

a tajemných dálavách

rozprostřených do prostoru

zářících temperovými barvami.

Víte, že kdysi toužil jsem

po bujném rozkroku

zpívajícím něžné balady

pod nimiž se podlamovala kolena.

S přicházejícím jitrem

docházelo k vystřízlivění.

Opět zaslechl jsem

hlas svobody

natolik vzrušující.

Pokračoval jsem

a bosé nohy mne vedly tam

kde mé srdce vzplane

aby pak znovu mohlo povstat.

***

Unášen tou spletí neurčitých pocitů

vrávoral jsem nočními ulicemi

řval z pln plic.

Nepřišel však na nic

hledal jsem pravdu na dně lahve.

Tak mi ještě dolej

horké slzy & bolestivá nemohoucnost.

Slyšel jsem šepot

brány se zavírají.

Život je o hledání cest & ty jsou posvátné.

Kde jest klíč ke svobodě?

Klíč & do ruky bič.

Miloval jsem tu zhýralost útěků

milování až do rána se všemi živly.

Nad obláčky dýmu utichala hudba.

Pocity melancholie & trans

bez okolků já plul po vlnách

jejichž krása nedala se popsat.

Zase započal jsem toužit po domovině

abych pak zase na výlety se těšil.

Miluji ty noční výpravy

potácení za pravdou.

Šaman svolává nás do svého stanu

zanechte všech strastí & peyotl.

Pocity euforie

skromnost stala se nám vším.

Horizonty natolik magické & barvy

jaké jsem doposud nespatřil.

Seance vrcholí.

Přál jsem si zůstat ještě alespoň na moment

krásnej svět.

***

Probouzím se z depresí do snů

držím půst

abych mohl meditovat

za zvuků deště

abych mohl růst

volné vize

dál cestovat

pít.

Nekonečná minulost

nebudu už spát

zas prohýřené noci a pak

budu plést smolné věnce

naopak.

Potkal jsem Hraběte a Morrisona

za rohem

dřív než stihli říct

poslední sbohem.

Vidím je před sebou a ptám se

co je po smrti?

Jestli je tam trápení

nebo jen ocasem se vrtí.

Pokud tam není žádné umění

tak pro mě nechoďte

prázdné

jsou noci bez touhy a něhy

taky slz.

Byl to jen sen pouhý

možná

kus reality

poznáš

schoulím se do ulity.

***

Rouška tajemství ve známé ulici

kde chodíval jsem po léta

ne však teď

tam znal jsem to nazpaměť

vůně zatuchlin

a guláše

mnohdy chtělo se do pláče

nedostal jsem odpověď

jak se to má

jestli je stále tvá

nebo už jiný po ní chodí.

***

Kde se bere magická energie

proč chodí spát

Ofélie

hnaná svým osudem za snem bláznivým

tragédie

Otevři

co máš.

Jsem který jsem

dobře mě znáš.

Zavři

co má tak zůstat

nejsem nic

na které se pořád ptáš.

***

Zkoumal jsem hranice poznání

a testoval meze skutečnosti

pak ztrácel se v hledání

umíral jsem z povinnosti.Přes všechny paradoxy a lži

čelil jsem realitě tak jak je

oči se mi z toho mlží

zlost za pravdu se neskryje.Pak nevěř těm krásným slovům

z úst nevěrných a pokryteckých

přesto vzhlížet k nebeským krovům

při těch činech hereckých.

***

Tvůrčí duch pravil ahoj

své kouzlo skryl za závoj

rozletěl se do všech stran

jak hejno černých vran.Snažím se ho najít celou noc

a ptám se tě Bože proč?

Snad každý z umělců to zná

celé těžké dny se pak ptá.Kde jsi sličná múzo má

krásko co všechno objímáš

pak zas nastane ta doba

neuvěřitelná

magická

krátkodobá.

***

Pod tíhou všech šílenství

zatoužil jsem zas po bohémství

při kterém by i ledy tály

znovu spatřil nekonečno v dáli.

Okamžik, jenž se nezapomíná

za zpěvu řeky která usíná.

Prahnul jsem po ideálu zbožštění

za svitu měsíce zcela opuštěný

chleba však jen krajíce

davy za rohem brečíce.

***

Poblouzněn samotou jímaly mne křeče

při uvědomění ztráty počal jsem brečet

pak byl jsem šťasten

v niternosti sám

život pak byl jeden velký flám

jehož jsem byl král.

Již nezastesklo se mi po té zemi

ohraničené krajkovými lemy.

Po hladině jezera já jsem plul

k nekonečné rozprostraněnosti se přivinul.

***

Milenci

Hle jich

milenců na vyhřátých lavičkách

řeka ještě zmrzlá je

povídá jí

jen se ke mně přitul

maličká

pod tou jejich láskou

led roztaje

slunce nepálí

žehná jejich touhám

kdepak jsi byl

když se tolik rozdávalo

byl to jen přežitek

a povrchnost pouhá

mnoha lidem se tak stalo.

Nyní slunce pálí

chlapec sedí sám

v parném létě

mocné slzy roní

hned však schnou

konec je těm hrám

na podzim už neví o ní.

***