Smrt

Nikdo z nás jí neunikne, přesto se v moderním světě stala ožehavým a tabuizovaným tématem. Proč se spousta lidí tolik bojí smrti? Již Platón učil, že jedním z úkolů v životě člověka je smířit se se smrtí, tj. naučit se žít s vědomím konečnosti vlastního těla. Jim Morrison, slavný básník a hudebník, se též smrti nebál, neviděl v tom racionální důvod, neboť život podle něj bolí mnohem víc, po smrti bolest skončí. Myslím si, že strach ze smrti pramení z ateistického nastavení, které tvrdí, že smrt je koncem absolutním, po smrti již není nic. Člověk však není pouhá materie, tj. tělo anebo něco, co se dá redukovat na hmatatelné. Člověk je i duše, je též určitou energií a množstvím informací. Dle zákona zachování energie se energie nevyrábí ani nezaniká, nýbrž jen a pouze přeměňuje. Co se tedy děje s tou naší energií po smrti? 

Existují tisíce případů lidí obou pohlaví, různého stáří, různých národů, kulturních a sociálních podmínek, kteří zažili NDE (Near Death Experience), česky můžeme přeložit jako zážitek blízké smrti. Poprvé se tímto fenoménem začal zabývat Dr. Raymond Moody Jr. ve své knize z roku 1975 - Life After Life (Život po životě), dále toto téma též rozpracovává jeho žák Dr. Jeffrey Long. Předmětem jejich výzkumů byli lidé, kteří zažili klinickou smrt či se nějak blíže přiblížili smrti. Jedná se o početné studie, kde oba autoři hledají společné znaky mezi jednotlivými případy. Jen zmíním jeden klasický, kdy dojde na operačním sále k zástavě u pacienta, on pak opustí své fyzické tělo a vidí, jak se ho doktoři snaží oživit. Když se jim to podaří a následně se pacient probudí, je schopen popsat veškeré úkony, které lékaři učinili. Jak je toto možné? Třeba znáte i někoho z vašeho okolí, kdo má podobný zážitek. Jak Moody, tak i Long jsou přesvědčeni na základě svých letitých zkušeností, že smrt není jen konečná zastávka, ale brána do jiného světa. 

Představme si, že bychom byli nesmrtelní, měli bychom nekonečně mnoho času, nic by nás netlačilo. Měli bychom ještě vůbec motivaci něco dělat? Je možné nějak dosáhnout nesmrtelnosti? A co vlastní děti a další pokolení, ty přece ponesou dál naše genetické informace, v tomto případě se dá hovořit o "částečné nesmrtelnosti". My budeme dál žít v nich. Není právě kouzlo v tom, že jsme fyzicky konečné bytosti? Každý z nás je výjimečný, stejně tak je jedinečný i náš život, včetně smrti.

Smrt probíhá u každého jinak, stejně tak, jako se lišíme v různých aspektech našeho života, právě proto je k ní nutné přistupovat individuálně. Každý zážitek blízké smrti, který výše zmínění vědci zkoumali, byl jedinečný.

Celou dobu se bavíme o těle, ale co naše duše, co je vlastně duše? Duše je zjednodušeně řečeno jistá imateriální substance, jež je spojena s materiálním tělem. Samozřejmě existují různé výklady o tom, co je duše, jestli je svébytnou substancí, zda je nesmrtelná apod. Na to bychom mohli s klidem napsat knihu a stejně bychom se konce nedobrali. Hérakleitos tvrdil, že i kdybychom prozkoumali všechny hloubky, dna duše nedosáhneme. Mnoho lidí však popírá existenci duše. Předpokládejme, že duše skutečně existuje. Dochází tedy po smrti k jejímu přesunu? Řada lidí se setkala dle svých zkušeností s přesunem vědomí, dále s jakýmsi světlem, se svými již dávno zemřelými příbuznými, měli zostřený vizuální smysl atd., ačkoli již byli mrtví. Dalo by se argumentovat, že mozek ještě po zastavení srdce funguje do té doby, než mu dojdou zásoby kyslíku. Jak však vysvětlíme, že ti lidé, kteří zažili NDE, dokážou mnohdy přesně popsat to, co se dělo v realitě? Tyto zkušenosti dokazují, že existuje ještě něco po smrti. 

Je tedy nutné se smrti bát? Myslím, že ne, vždyť jde o něco tak přirozeného, podobně jako zrození či život. Vnímejme proto smrt jako nedílnou součást života. Navíc většina lidí z výzkumu popisuje příjemné zážitky, které ani nedokáží popsat slovy, nemají žádný strach. Smrt se v naší kultuře spojuje s odchodem, ztrátou, proto jsou také pohřby většinou smutné a truchlivé. Je však nutno podotknout, že i k nim lze přistupovat jinak, a to optimističtěji, jako k oslavě přesunu duše do jiného světa, včetně příjemného vzpomínání na milovanou osobu.